Vzpomínáte na pivní zátku?

úterý 11. říjen 2016 23:06

Je to už cca pět let co jsem vzpomínala a ten článek [o asi (ne)skutečném štěstí] končil otázkou…
Tak co, už víte kolik zoubků má pivní zátka?

 
Počítali jste? Ptali jste se? Já už to vím devět let. Vlastně ne… Za měsíc a pár dní to bude devět let. A mě je zatím nejhůř, co mi kdy bylo. Den boje za svobodu a demokracii. Není to ironie?
 
……….
 
“Můžeš všechno! Chápeš? Dělej a říkej co chceš! Vždyť je to vlastně JEDNO! Všichni jsme přece JEDNO. Je to tvůj život. Bude Náš? Pojď se mnou na kafe, prosím. Kdy? Jak kdy?! TEĎ!” Přála bych vám vidět ten výraz. Ten pohled. Úsměv. A hlavně Tu Lásku a nadšení naprosto ke všemu.
 
……….
 
“Bojim se, víš? Bojim se vejšek. Ale ten pohled za to stojí, viď? Tak pojď, jdeme nahoru. Chci to taky vidět”. Teď bych vám přála vidět tu hrdost a strach zároveň. Stojí tam, klepe se, směje se a celý den o tom vypráví... Je to krásný.
 
Chybí mi. Chybí mi asi trochu jinak, než mi chyběl dřív.
 
Jsem teď pořád v práci. A jsem tam dobrovolně. Od rána do (skoro) noci. A vyhovuje mi to. Je to super. Listopad je pracovně ještě lepší. Jen tenhle jeden den není v divadle žádná akce. Žádné představení. Je státní svátek. Není to dobrý. Potřebuju plán. Výlet. Něco. Hlavně vypadnout a nepřemejšlet. Jako každý rok. 
 
……….
 
Jako by to bylo včera. Listopadovej mejdan, kdy se vám nechce z jednoho baru do druhýho, protože je dost pozdě a fakt zima. Jeden z těch večerů, kdy je všem fajn. Kdy město jde spát a vy ne. Sejdete se ve dvou a debatujete do tří. Do tří do rána. Je taková ta zima, kterou ani nevnímáte, protože máte něco vypito, všude kolem spoustu kamarádů, ale vy tam jste jen s jedním. A kvůli jednomu. 
 
……….
 
“Je to super večer. Jdeme ještě na drink? Kluci jdou, pojď taky…je to kousek. Půjčím ti bundu. Chci jim to už konečně všem říct. Víš? Jsem fakt šťastnej. Ty se taky směješ, už to bude dobrý, viď? Pojď s námi.”
 
Šťastnej a trochu opilej. Slavil. Možná slavil pátek, sobotu, něčí narozeniny, svátek nebo možná “nás”. Spíš asi slavil to, že je mu po dlouhé době prostě jenom fajn. 
 
……….
 
“Nepůjdeš? Tak zítra? Kolem třetí káva? Dvě kafe? A třeba džus s vodkou. Nebo půjdem do cukrárny a tam si dáme kafe, džus s vodkou a pak další kafe. Hlavně aby ti bylo fajn. Protože mě teď je. A, víš, těším se na zítra. Vlastně na dnes."
 
……….
 
Nešla jsem. Teda šla. Ale domů. Spát. A bylo to fajn. Večer byl dlouhej, ale parádní. A konečně jsme si řekli, že (si) všechno a všem řeknem. Za pár hodin. 
 
……….
 
“Tak ahoj, já jdu. Kluci čekaj venku."
 
……….
 
Šla jsem na oběd. Volala kamarádka. A já se jí vysmála. “Ne, ve tři jdeme do cukrárny na dvě kafe a vodku s džusem. Slíbil to."
 
Smála jsem se ještě týden. Týden jsem tam seděla a čekala, kdy se otevřou dveře, přijde a začne se smát on. Další z jeho “pitomejch” vtípků. 
 
Přesně týden na to, kdy se začali smát ostatní a pili vodku s džusem, tak to teprve došlo mě. Není to vtip. Nepřijde. Musím chodit já za ním. Tak často, jak to jen jde...Bez kafe, bez vodky s džusem. Jen s tou zátkou v kapse. 
 
Má 21 zoubků. Klidně si to přepočítejte. A dejte si k tomu vodku. A k ní trošku džusu. Jen tak.
Michaela Hamplová

Michaela Hamplová

Michaela Hamplová

Každý člověk je "jinak jinej..."

Doufám, že mě lidi nikdy neuvidí tak, jak je dnes vidím já. Tak trochu nudně...

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora