Pojďte, skočíme. Spolu. Do slunce

pondělí 26. září 2016 22:49

Před rokem touhle dobou bylo všechno špatně. U mě. Uvnitř mě. Na lednici byly připravené letenky. Měla jsem plán. Odjedu na půl roku do ciziny. Odjedu a něco se stane. 
 

Můj cca půl rok v Anglii byl velká zkušenost. Poznala jsem spoustu nových lidí a dost těch starých jsem ztratila. Můj cca půl rok v Anglii způsobil to, že jsem se “ztišila”. Měla jsem tam dost času na to, abych přemýšlela. Sama. Jo, v práci jsem byla každý den od rána do večera, ale i tam byla spousta času k přemýšlení. 
Když jsem odjížděla, nikdo mě nechápal. "Kam jedeš? Proč? Vždyť tady je to přece super! Máš tu kamarády, rodinu…ale zase je to zkušenost, viď? Že jo? Když ne teď, tak kdy, viď? Ale stejně…já bych do toho teda nešel…"  A víte co? Už vím, že měli pravdu. Tehdy jsem s nima nesouhlasila. Neměla jsem ráda naše město a lidi v něm. Neměla jsem ráda, že všichni koukaj, všichni si o vás povídaj, všichni stále mluví o ostatních, ale nikdy nezkoumají sebe. Já to ale taky dělala. Odjížděla jsem z pocitem naštvání, že jsou to blbci. Že já taková nejsem. Já neřeším ostatní. Nemluvím o nich. Nesoudím ty, které neznám. Nebyla to pravda. Jen postoj. Póza. Něco, co vás na oko štve a přitom jste stejní.
Strávila jsem v Anglii Vánoce, Silvestra... poprvé “sama”. Bez rodiny a pravých kamarádů. I to mi hodně dalo. Vždyť mě to moje pitomý město najednou fakt chybělo. Vrátila jsem a naivně jsem čekala, že se NĚCO stane. Halo, jsem tady! Vidíte!? Viděli. Úplně někoho jiného. A já taky. Byli zklamaní. Prý se mnou už není taková sranda… Jsem vděčná za můj malý výlet do země, kde si dávají na housku s máslem octový brambůrky a kde nevíte, na jakou stranu silnice koukat dřív… Děkuju za pozitivní a i velmi negativní zkušenosti. 
 
Před třemi dny mi bylo 25. Ale teprve před pár týdny mi to došlo. Jsem to fakt já, kdo je jinde a mimo. Tentokrát poprvé bez pózy a přetvářky. Ale mám rodinu. A hlavně pár nejvíc nejlepších přátel, kterým to nevadí. Doslova je spočítáte na prstech jedné ruky. Došlo mi, že nic víc nepotřebuju. Že si můžu vybírat, s kým budu trávit svůj čas. Jsem víc potichu a poslouchám. Hlavně sebe. Není to sobecký? Před pár dny jsem měla narozeniny a všichni se ptali, jaký chci dárek. Přeju si to, co si přejete vy! To je moje jedno velký přání. Já bych moc chtěla, aby moje rodina a pět nejvíc nejlepších kamarádů bylo šťastnejch. Všichni tihle lidi a TI jejich nejbližší. Aby byli (doufám,jako já) jen s těma, který milujou úplně nejvíc. Aby se zkusili ztišit, zaposlouchat a přijít na to, co je pro NĚ správný. Prosím, nechte se vystřelit na měsíc. Zkuste to, protože když se netrefíte, stejně přistanete mezi hvězdama. A to přece stačí. Stačí jeden krok...
Michaela Hamplová

Michaela Hamplová

Michaela Hamplová

Každý člověk je "jinak jinej..."

Doufám, že mě lidi nikdy neuvidí tak, jak je dnes vidím já. Tak trochu nudně...

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora